A Meringue Ballerina: Pavlova v obrazech

Anna Pavlovna Pavlova byla ruská primabalerína konce 19. a počátku 20. století. Byla hlavní umělkyní Císařského ruského baletu a Ballets Russes Sergeje Ďagileva. Pavlova byla krásná a inspirativní žena a byla zobrazena na obrazech mnoha slavných umělců své doby.

Anna Pavlova (1881-1931) byla známá po celém světě díky své roli v Umírající labuti, kvůli které procestovala mnoho míst včetně Jižní Ameriky, Indie a Austrálie. V deseti letech byla Pavlova přijata do Císařské baletní školy a vystupovala na jevišti v pohádce Mariuse Petipy Un conte de fées (Pohádka).

Pavlova se rychle proslavila a stala se oblíbenkyní starého mistra Petipy. Ztvárnila titulní roli v Paquitě, princeznu Aspicii ve Faraonově dceři, královnu Nisii v Královi Candaule a Giselle. V roce 1902 byla jmenována danseuse, v roce 1905 première danseuse a nakonec v roce 1906 primabalerínou. Její obdivovatelé si říkali „Pavlovatzi“.

V Císařské baletní škole byla raná příprava mladé Pavlovové obtížná. Klasický balet pro ni nebyl snadný. Měla silně klenutá chodidla, tenké kotníky a dlouhé končetiny, které se střetávaly s jejím malým, kompaktním tělem. Často ji provokovaly spolužačky, které jí říkaly „koště“ a „La petite sauvage“. Pavlova se tím však nenechala ovlivnit a soustředila se na svou techniku. Podle jejích vlastních slov:

„Nikdo nemůže dospět k tomu, aby byl sám talentovaný. Bůh dává talent, práce proměňuje talent v génia.“

– Anna Pavlova, zdroj citátu: „Ženy v dějinách: Anna Pavlova, ikonická baletka“, 2019, Karbatin.com.

Dodatečné lekce brala u významných učitelů té doby, jako byli Christian Johansson a Enrico Cecchetti (který byl považován za největšího baletního virtuosa své doby a zakladatele Cecchettiho techniky). V roce 1898 Pavlovová vstoupila do „classe de perfection“ Jekatěriny Vazemové, bývalé primabaleríny petrohradských carských divadel.

Během posledního roku studia v carské baletní škole ztvárnila mnoho rolí. Absolvovala ji v roce 1899 ve věku 18 let s nejvyšším vyznamenáním a oficiálně debutovala v Mariinském divadle v představení Pavla Gerdta Les Dryades prétendues (Falešné dryády).

Pavlova jako múza sira Laveryho

Sir John Lavery (1856-1941) byl irský malíř známý především svými portréty a válečnými obrazy. Lavery se narodil v severním Belfastu, navštěvoval Haldane Academy v Glasgow a Académie Julian v Paříži. Po návratu do Glasgow byl spojen s glasgowskou školou. V roce 1888 byl pověřen namalovat státní návštěvu královny Viktorie na Mezinárodní výstavě v Glasgow. To odstartovalo jeho kariéru společenského malíře a brzy poté se přestěhoval do Londýna.

Tanec v Londýně

Pavlova tančila v Londýně se společností Sergeje Ďagileva poprvé v létě roku 1910. Senzaci způsobila svým tancem Bakchanálie z Petipova baletu Roční doby. Lavery byl pověřen, aby Pavlovovou nakreslil pro londýnské noviny. Lavery souhlasil pod podmínkou, že Pavlova bude dodržovat termíny schůzek, což se také stalo.

Během tříměsíčního pobytu v Londýně Pavlova Laverymu pravidelně pózovala. Díky tomu vytvořil dva celoplošné portréty Pavlovové jako bakchantky. Nejživější verze, někdy známá jako Červený šátek, je namalována s obrovskou volností v hojnosti umělých růžových, zelených a bleděmodrých barev, které vystihují barevnost a energii tance.

Na obraze Anna Pavlova jako bakchantka je Pavlova zobrazena jako zcela ztracená ve svém tanci. Ruce má zvednuté nad hlavu a v rukou drží průsvitný červený šátek. Jednu nohu má zvednutou, zatímco druhá se sotva dotýká podlahy. Kritik listu The Observer 16. dubna 1911 napsal:

„Pan Lavery portrétoval ruskou tanečnici Annu Pavlovovou zachycenou v okamžiku ladného, beztížného pohybu… Její zázračný, peříčkový let, který jako by popíral zákon gravitace.“

– kritik, The Observer, 1911, zdroj citace: „Pan Lavery je na portrétu zachycený v okamžiku ladného pohybu: Výstava The Edwardians, The National Gallery of Australia, 2004.

Pavlova byla poměrně velkým porušovatelem pravidel, protože tančila netradičně s pokrčenými koleny a špatnými obraty. Její styl byl běžný spíše pro středověké období romantického baletu a baletek.

Tanec pro ni byl meditativní; často se ve svých vystoupeních ztrácela až do té míry, že se převracela a způsobovala nehody. Vždy však uměla své nedostatky proměnit ve své přednosti. Její učitel Pavel Gerdt jí jednou připomněl, že její jemnost a křehkost jsou jejími největšími přednostmi.

Pavlova jako Umírající labuť

Pavlova byla známá díky své roli Umírající labutě (1905), sólovému baletnímu představení. Tančila na píseň Le cygnet (Labuť) z Karnevalu zvířat od Camilla Saint-Saënse. Po celou svou kariéru dávala Pavlovová přednost melodické „musique dansante“ starých mistrů, jako byli Cesare Pugni a Ludwig Minkus. Málo ji zajímala Stravinského avantgardní hudba nebo cokoli, co se lišilo od salonní baletní hudby 19. století.

Tento poloportrét, Anna Pavlova jako „labuť“, úzce souvisí s Laveryho velkým obrazem Pavlovové ve stejné roli. Labuť bylo krátké sólové představení, které pro Pavlovovou vytvořil choreograf Michail Fokine. Znázorňuje poslední minuty života umírajícího ptáka, lidově nazývané Umírající labuť.

Pavlova má na sobě bílou tutu s vyztuženými křídly přes sukni. Její tvář je orámována peřím a drahokamy zdobenou čelenkou. Na prsou má modrý skleněný šperk. Mnoho tanečníků, kteří později vystupovali v sólovém výstupu, mělo na sobě červený šperk, což naznačuje, že labuť byla zastřelena. Původní myšlenka však byla taková, že labuť na konci svého života pluje a topí se ve vodě.

Pavlova byla na své kostýmy mimořádně náročná. Tarlatanová spodnička její tutu musela být přesně naškrobená. Protože tato látka nebyla v Londýně ani v Paříži k dostání, musela se každoročně dovážet z Ameriky. Po každém druhém představení obnovovala tarlatanové sukně svého labutího kostýmu.

Le Mort du Cygne: Anna Pavlova byla inspirována první londýnskou sezonou Pavlovové, namalovanou v roce 1911 a vystavenou v Královské akademii v roce 1912. V této druhé kompozici se Lavery rozhodl namalovat Pavlovovou jako Umírající labuť.

Pavlova opustila Londýn před dokončením obrazu, a tak mu Laveryho manželka Hazel vytvořila model v kostýmu Pavlovové. Ačkoli Lavery použil dvě studie hlavy Pavlovové jako aides mémoires, její manžel Victor Dandré nepovažoval La Mort du Cygne za dobrou podobiznu a mnohem raději měl Bacchante.

V Le Mort du Cygne: Anna Pavlova se Lavery snažil vyjádřit dojemnou smrt krásného ptáka, labutě. Baletka klesá k zemi, světlo tančí od jejího bílého kostýmu a růžových saténových střevíčků. Její postava kontrastuje s tmavým pozadím a fontána vytváří pocit tichého rozjímání. Obraz stojí v kontrastu s živým vzrušením bakchantky.

Pavlova si vždy potrpěla na tanec umírající labutě. Po léta chovala labutě na zahradě svého domu v londýnském Hempsteadu, aby mohla studovat jejich pohyby. Inspirace pro labutí tanec ji poprvé napadla při pozorování labutí ve veřejném parku v Leningradě.

Modrá Pavlova

Valentin Alexandrovič Serov (1865-1911) byl ruský malíř a významný portrétista své doby. Serov, vychovávaný hudebně založenými rodiči, byl podporován v umělecké činnosti a studoval v Paříži, Moskvě a Petrohradě. Serov často používal různé grafické techniky – akvarely, pastely a litografie.

Představení Les Sylphides uvedl Ballets Russes Sergeje Ďagileva 2. června 1909 v pařížském Théâtre du Châtelet. Dlouhou bílou tutu, ve které Pavlova původně tančila, navrhl Léon Bakst. Brzy ji převzal celý ženský baletní soubor. Serov zachytil Pavlovovou ve spontánním okamžiku, který byl pro jeho obrazy charakteristický.

Baletní boty Pavlovové byly speciálně vyrobeny pro její extrémně klenutá chodidla. Své pointy zpevnila přidáním kousku tvrdé kůže na podrážku pro oporu a zploštěním krabičky boty. To bylo považováno za podvod, protože baletka musí držet váhu „en pointe“, nikoli na botách.

Časem se to stalo v baletu přijatelnou praxí, protože to bylo pro účinkující méně bolestivé. Pavlova však nikdy neměla své boty ráda a žádala fotografy, aby je z jejích snímků odstranili.

Orientální Pavlova

William Penhallow Henderson (1877-1943) byl americký malíř, architekt a návrhář nábytku. Henderson vyrůstal v Medfordu ve státě Massachusetts a v Texasu. Studoval na Massachusettské normální umělecké škole a v Bostonském muzeu výtvarných umění. Henderson se zajímal o indiánské a hispánské obyvatele jihozápadní Ameriky. V roce 1916, po více než deseti letech vyučování a malování v Chicagu, se přestěhoval se svou ženou, básnířkou a redaktorkou Alicí Corbinovou, do Santa Fe.

Making the Americans Ballet-Conscious

Anna Pavlova in Oriental Fantasy se možná inspiroval každoročními zájezdy Pavlovové do Spojených států v letech 1912-1926. Předpokládá se, že díky ní se k baletu obrátila celá generace tanečníků. Zasloužila se o to, že se Američané stali baletně uvědomělými. Ve filmu Anna Pavlovová v orientální fantazii má Pavlovová na sobě stejnou červenou diafánovou látku, jakou namaloval Lavery, jen ji nyní má na sobě místo kostýmu baletky. Její tělo je sotva zakryté a jsou vidět její růžové baletní střevíčky.

Malba je spojením dvou kultur, západní a východní, co však zůstává stejné, je tanec. Pavlova si neuvědomuje přítomnost diváků a tančí, jako by se nikdo nedíval!“

Futuristická Pavlova

Bruce Turner (1894-1963) byl britský malíř spojený s Leeds Art Club. Pavlova zobrazuje známou ruskou baletku, která v roce 1912 třikrát vystoupila v Leedsu. Plátno tvoří drobné, silně impastované čárky základních barev (modré, žluté a červené), které vějířovitě vyzařují z různých míst kompozice. Přes toto pozadí se pohybuje postava, která je členěná a zmnožená tak, aby dávala tušit pohyb tanečnice.

Vystoupení Pavlovové v Leedsu bylo označeno jako „událost století“, což naznačuje rozruch, který její postavení vyvolalo. Taneční postava Pavlovové je zobrazena způsobem, který je ozvěnou italských futuristických obrazů ve snaze zachytit energii baletčina pohybu.

Tanečnice byla klíčovým motivem futuristického umění a Turnerova Pavlovová sleduje pohyb postavy a dává jí pocit průchodu prostorem. Možná se také inspiroval stopážními fotografiemi Eadwearda Muybridge (1830-1904).

Turner možná také navštívil výstavu obrazů italského futuristy Gina Severiniho v londýnské Sackville Gallery v roce 1912. Mozaikovité doteky a krupičkovitá barva na Pavlově velmi připomínají Severiniho Tanec „Pan Pan“ v Monaku, 1909-11, což naznačuje blízké studium jeho obrazů. Turnerova Pavlova představuje jeden z prvních futuristických obrazů ve Velké Británii a je jedním z nejvíce avantgardních obrazů.

Žena Pavlova

William Orpen (1878-1931) byl irský umělec, ale pracoval především v Londýně. Byl úspěšným portrétistou dobře situované edwardiánské společnosti. Stejně jako Lavery byl také plodným oficiálním válečným umělcem během první světové války. orpen byl známý tím, že maloval brutalitu a následky války, zejména bojiště posetá těly mrtvých vojáků.

Orpen pravděpodobně namaloval tento nedokončený portrét Pavlovové, když se setkali během její návštěvy v roce 1912. Byl na návštěvě u své nemocné matky a Pavlova mezitím vystupovala v Dublinu. Rozuměli si docela dobře navzdory tomu, že Pavlova neuměla anglicky.

V Anně Pavlovové (Nedokončené) vidíme Pavlovovou nikoli jako umělkyni, ale jako člověka. Jelikož je obraz nedokončený, není jasné, co chtěl Orpen zobrazit, ale její póza naznačuje, že seděla pro přítele. Není jasné, zda má na sobě kostým baletky.

Ačkoli je její tělo nehybné, její jemný úsměv a lesk v očích naznačují jisté vzrušení. Na ramenou má něco, co vypadá jako šátek, a ruce má položené na klíně. Dívá se skrz diváka a zaměřuje svůj pohled na něco, co se nikdy nedozvíme.

V roce 1912 se Pavlovová usadila v Londýně. V jejím domě se nyní nachází Londýnské židovské kulturní centrum. Při cestě vlakem z Paříže do Haagu Pavlova onemocněla a dostala zápal plic. Nemohla se léčit a zemřela na zánět pohrudnice. Pavlova byla uložena k poslednímu odpočinku oblečená ve svém oblíbeném labutím kostýmu, což bylo její poslední přání.

Ačkoli o jejím osobním životě víme jen málo, Pavlova žila velmi úspěšný a okázalý veřejný život, postavený na její odvaze a tvrdé práci. Svůj život zasvětila baletu, tanci, který se stal synonymem jejího jména.

Přečtěte si více o baletu v obrazech na níže uvedených odkazech: